Jak si Mikuláš vydělal

Rozárka, Maleček a Svišť se vraceli z družinovky. Byla povedená – o tom nebylo pochyb. Přesto celou cestu až na autobus dumali. V hlavě jim leželo něco, o čem se bavili s Pavlíkem, jejich rádcem. Krom hraní si totiž povídali o Lence, u nich v oddíle dřív známé jako Sklenička. Chodila od oddílu, ale protože měla neustále něco zlomeného (měla slabé kosti), byla často v nemocnici.

Teď je v nemocnici zase a už je tam pěkných pár neděl. A co hůř – bude tam i přes Vánoce.

“Napadlo mne”, řekla Rozárka, “že by třeba nebylo od věci za tou Skleničkou do té nemocnice přijít. “Taky jsem na to myslel”, přidal se Maleček. “Ale měli bychom to udělat co nejdřív. Já bych ale mohl až pozítří.” “Pozítří, to je pátého, co?”, zamyslel se Svišť. To bych mohl taky. Ale je Mikuláš. Na to zpozornila Rozárka: “Mikuláš? A nemůžeme jít za ní a převléknout se za Mikuláše? To by jí jistě udělalo radost!” „No jasně!”, rozsvítila se očka Malečkovi! „A já půjdu za anděla!” “To tak, to by se ti líbilo. Leda přes mou mrtvolu”, zvolala Rozárka v odpověď a nastoupila do sto třicet sedmičky, co akorát přijela. Než zavřel autobus dveře, stihla klukům ještě rychle sdělit, že se sejdou zítra na skypu.

Sklenička akorát koukala na televizi. Moc jí to nebavilo, ale knížky, co tam měla, už přečetla a i když Agathu Christi obdivovala, číst Poirota třikrát nemusela. Když dopoledne přišel anděl, čert a Mikuláš, nikterak jí to nepřekvapilo. Když se tam ale ta povedená trojice objevila večer znova a ještě k tomu měl Mikulda na svých modrých botaskách žraloka, byla vážně překvapená. A ještě víc, když zjistila, že ten žralok patří Svišťovi a že jsou tam i ti zbylí dva pardálové z družiny. “To je radosti na Starém Bělidle, ale trochu se ztište, děcka, ano?” komentovala návštěvu vrchní sestra už asi po šesti minutách.

Když odcházeli, před nemocnicí potkali staršího pána, byl v saku, měl pupek a v ruce aktovku. “Áá, vás mi sem seslalo samo nebe!“, povídá ten člověk. “Podívejte se, já sem se zapomněl u vás objednat, víte, já mám támhle v autě dvě děti, my jsme nikoho nedomluvili – nemohl by jste je trochu postrašit, co?” “Na jasně, my rádi”, byli všichni tři pro.

Jak se ukázalo, jedno dítko z toho ještě nemělo rozum a to druhé nemělo rozum vůbec. Ale snaha byla. “Tak jo, děkuju mockrát, to víte, žena by mne asi zabila”, vyprávěl dál pán před autem. “To jsem rád, že jsem vás potkal. Nate, tady máte”, a strkal Rozárce do rukou tři stovky.

“Ne, počkejte, to mi nechceme, my rádi jen tak”, snažila se Rozárka, ale pán prý “jaképak copak, vytrhli jste mi trn z paty”, zabouchl dveře a odjel. “Hm, co s tím?” zeptal se Maleček a čučel na tři zmuchlané bankovky. “No, a co teprve teď”, řekl opět Maleček. Bylo ale asi o hodinu později, oni stáli před klubovnou a v ruce měli dohromady skoro dva tisíce. “Já to nechápu”, pravila Rozárka. “Jak jsme mohli během tolika málo minut vydělat takových peněz?” “No jak, jak asi. Zkrátka ten pán nebyl jediný, kdo na Mikuláše zapomněl. Však si nás taky zatáhlo k dětem asi šest dalších lidí.”

“No, ale co s těmi penězi?” “Já bych je dala Skleničce. Stejně jsme ty peníze získali díky tomu, že jsme šli za ní.” “Prima”, zářil Svišť, “tak jí za to něco pěkného koupíme!”

A opravdu. Nadhodili to na družinovce, posbírali ještě pár peněz a koupili Skleničce parádní dárek.

O čtrnáct dní později Sklenička opět potkala onoho žraloka na modré botě; měl dokonce s sebou sourozence. A co víc – přišla celá družina.

A potom, co všichni odešli a Sklenička se natáhla, objevila pod polštářem balíček. Ležela v něm krásná nová elektonická čtečka s tolika knížkami, že o snad nikdy ani nepřečte. A byl tam nejen Poirot, ale i jakási slečna Marplová.

A o ty? Děláš Mikuláše? Dávají Ti za to dospělí peníze? A jak s nimi případně nakládáš..?

Diskutuj pod článkem!

sepsal Vojta, člen redakce