Vánoční strom

„Brrr, to je ale zima. A těch lidí, samí spěch, každý někam pospíchá, teď, před Vánoci a já tady musím mrznout v tomhle chladu. Ještě před před rokem jsem si užíval plno sněhu na Šumavě a letos stojím sám, bez kamarádů stovky kilometrů daleko, ve špatném prostředí zakouřené Prahy, tady, kde se tomu říkává Staroměstské náměstí. Ale spíš to tu vypadá jak na pouti. Všude všechno bliká, na pódiu z mých kamarádů poskakují nějací pobudové a ječí jak pominutí…

Víte, vysemenil jsem z jedné krásné, celkem tvrdé a zahnuté šišky na Šumavě, v krajině, kam se nikdo jen tak nedostal. Měl jsem štěstí, že se mi vůbec podařilo zapustit kořeny. Musel jsem kvůli tomu zahubit spousty brášků, abych mohl růst.

Po pár letech, když už jsem byl o něco starší, chodila mne ožírat v zimě lesní zvěř. Jednu dobu jsem na tom byl strašně špatně, vypadalo to, že už nikdy neporostu. Asi o 15 let později přišel ten mohutný lesní požár. Mnoho lesa padlo, oheň hořel více jak týden. Doneslo se mi, že to prý zavinili lidé. Nechali hořet oheň a odešli pryč. Já jsem měl štěstí, oheň mi spálil pouze kořeny.

O pár let později přišlo období strašného sucha. Stromy usychaly. Měl jsem strašnou žízeň, ale moje matka se promne obětovala. Vodu, kterou měla pro sebe mi nechala a sama zemřela, aby mne ochránila. Mnoho dní jsme pro ni s otcem pryskyřici ronili a to i potom co, co sucho skončilo.

A matka nebyla jediná, kdo zemřela. A tak jsem vyrůstal dál dalších padesát let. Až do té strašné pohromy, co se udála na jaře. Tehdy roztál všechen sníh téměř za dva dny a ještě k tomu začalo pršet. Země byla podmáčená. A najednou, z ničeho nic, se zvedl prudký vítr a každou minutu, každou sekundu byl silnější a silnější. Pozoroval jsem otce a ostatní, jak se ohýbají téměř až k zemi.

Někteří se vyvrátili, jiní se zlomili. Můj otec to také nepřežil. Všude kolem mne bylo spousty mrtvých stromů a já měl jen to štěstí, že jsem nebyl tak vysoký jako ostatní a oni mne ochránili.

Do té spouště přišla ještě kalamita s lýkožroutem. To zničilo vlastně i zbytek těch, kteří přežili. A já jsem tam zůstal snad opravdu sám. Tak jsem vyrůstal další roky, kolem mne se znovu zrodil život. Rostl jsem šťastně, myslil jsem si, že je konec té bídy a toho utrpění. Vyrostl ze mne nádherný a pravidelný smrk, jeden z nejhezčích a nejpevnějších v celém dalekém okolí. A já se sladce a naivně domníval, že to byl těžký začátek života, ale teď už bude vše jen a jen dobré. A pak jsem poprvé uviděl člověka: tvora tak malého, že se ho snad nemohli bát ani jeleni, i když jsem věděl, že jeleni se ho bojí. Ten člověk se na mne dlouho díval, evidentně sem se mu líbil. Oblíbil jsem si ho. Ještě mnohokrát jsem ho viděl, jak spolu s dalšími lidmi mě obdivuje. A pak jednoho dne ke mne přijelo veliké auto, aby mne odvezlo. Ten člověk, co jsem si ho tak oblíbil, mne zradil, pokácel mne a sám navigoval, aby mne správně naložili.

Vezli mne dlouho, museli mi odřezat nějaké větve, potom mne protáhli tou kolonií co se jí říká Praha až na střed, kde mne zasadili do velkého železného stojanu. Navěsili na mne spousty světýlek, ozdobiček a jiných blyštivých předmětů. Každý den vidím spousty lidí, kteří mne obdivují, ale já se stydím.

Byl jsem ten nejkrásnější strom, přežil jsem tolik pohrom a jediný člověk rozhodne o mém již smutném osudu: Pomalu zemřít uprostřed čoudu a lidí.

Stýská se mi… Brrr, to je ale osud."

sepsal Vojta

Je to už vážně dlouhá doba, co jsem tento článek sepsal do našeho oddílového časopisu, bylo to ještě na základce. Omluvte tedy prosím nepřesnosti, především to, jak smrku postupně umírají rodiče (jde o biologickou blbinu) a vezměte si z příběhu jen podstatu:

Je tolik náměstí, úřadů a domácností – a pro každé z těch míst musí padnout strom. A čím hezčí a zdravější, tím lépe. Není tu něco špatně?

foto: zdroj: impuls.cz