Vánoční příběh

Jednoho dne, když se vracela ze školy opět bez šály a čepice, kterou jí někdo schoval, jí začala vrtat v hlavě divná myšlenka a nechtěla ji opustit. Napadlo ji: „Já už nechci chodit do školy! A proč bych se vlastně měla vracet za maminkou domů? Stejně mě nemá ráda, pro ni je důležitá jen její práce. Je jí úplně jedno, že mi je pořád smutno… A Vánoce bez tatínka stejně nemohou být opravdovými Vánocemi…“

A tak místo cesty domů jen tak bezmyšlenkovitě bloumala, potkávajíc lidi se šťastnými úsměvy a taškami plnými dárků, než se posadila do parku na zmrzlou lavičku. Studilo to proklatě, ale kéž by to bylo to nejhorší, co ji trápilo. „Proč nemůžu být jako ostatní? Mít skvělé kamarádky, maminku a tatínka, kteří se mají rádi? Co jsem všem těm spolužákům udělala, že mě tak nesnášejí? Copak můžu za to, že mám dobré známky a oni ne?“ A tu už to déle nevydržela. Z očí se jí vykulily dvě velké slzy; za nimi spěchala další. Otevřela oči, a podívala se k nebi. Z nebe se mezitím začaly snášet velké bělostné vločky, skoro jako peříčka. „Prosím, prosím! Ať se stane alespoň malinkatý zázrak!“ vyslovila Anička přání nahlas, i když ani nevěděla komu.

Z jejích truchlivých myšlenek ji náhle vyrušil příchod skupinky podobně starých děvčat, s jednou trochu starší slečnou. „Ach jo, co jsou asi zač? Vypadají tak vesele!“ A opravdu, jsou samý smích, když nadšeně staví sněhuláka nebo se škádlí sněhovými koulemi. „Kéž bych mohla být mezi nimi,“ říká si, přičemž je se zájmem sleduje.

Aniž by to věděla, ve stejné chvíli zpozoruje vedoucí družinky dívenku sedící na lavičce a přemýšlí, proč má takové nutkání ji vyzvat, aby se k nim připojila. A už volá: „Ahoj, nechceš se k nám přidat?“ až ji to překvapí. Copak se to dělá, otravovat cizí lidi? Ale Anička po chvíli překoná svou stydlivost a vděčně se přidává k dovádění dívek.

Když jsou všechny dostatečně zmrzlé a jaksepatří mokré, starší slečna, která se představí jako Nugetka, (čemuž se Anička musela v duchu pousmát, ale líbilo se jí to), oznámí, že se jde zpátky do klubovny. I Aničku pozve na teplý čaj.

Anička se všem důkladně představí. Jen o úmyslu, že se už nechtěla vrátit domů, se nezmíní, když si uvědomí, jak hloupý nápad to byl. Po skončení schůzky běží hned domů do maminčiny náruče.

…

Aničce se tedy vyplnilo přání, které vyslovila onehdy v parku na lavičce. Dokonce i její Vánoce byly nakonec velmi vydařené.

Od těchto Vánoc se událo v Aniččině životě hodně změn. Když se vrátila po Vánocích do školy, měla tam najednou spoustu kamarádek, se kterými začala chodit do Skauta. A dokonce i situace v její třídě

jako by se pomalinku lepšila.

Avšak největším překvapením bylo, že je přijel navštívit na Štědrý den Aniččin tatínek, takže byli nakonec všichni spolu alespoň na jeden den a navíc se domluvili i na pravidelnějších návštěvách.

Přijali byste mezi sebe do družinky taky takovou Aničku?

Díváš se kolem sebe dobře, jestli není ve tvém okolí také nějaký člověk, který by potřeboval pomoc?

Máte v družině někoho, kdo má rozvedené rodiče? Mluvili jste spolu někdy, jak se cítil, když se jeho rodiče rozváděli?

Jakým způsobem měla Anička správně řešit svůj smutek a další problémy?

Jak by příběh mohl skončit, kdyby nenašla útočiště v podobě skautské družinky? * Zachoval/a by ses jako Nugetka , nebo bys smutnou a opuštěnou Aničku přehlédl/a? I úsměv potěší!*

*sepsala Čiči, foto Bobíšek