Havlův týden

Pojďme se podívat na to, jak vypadal poslední týden, týden, kterému už na vždy budu říkat „Havlův“. Co nás během těch šesti dní vlastně potkalo? Krátké reportážní ohlédnutí plné postřehů a fotografií.

Neděle 18.12.2011

Je neděle a já si můžu přispat. Kolem jedenácté, zcela rozespalý, koukám na mobil, bliká mi esemeska. „Havel umrel“, čtu tam. Čumím jak puk.

V médiích není nic jiného. Zpravodajské servery všechny melou to samé, ten samý nesmysl. Ať se kouknu na kterýkoli zpravodajský server ve světě, který znám, všechny mají na titulce to samé – od BBC po zpravodajství v Austrálii. Facebook přetéká – přátelé si mění profilovky za Havlův portrét, státní vlajku, černotu. Sdílí se Modlitba pro Martu od Kubišové, názory, články, fotky, pozvánky na pietní setkání večer. Zírám a sumíruji, zcela roztřeseně, článek na Teepka.

Až za tmy vycházím, jdu pěšky městem; městem, které tepe. Na ulicích, na zastávkách, všude se šeptem nese jen jedno jméno – Havel. Je mi úzko.
Před národním divadlem potkávám dav, má nad hlavou státní vlajku širou jak dvě tramvaje. Okolo problikávají modré majáčky, policisté odklánějí provoz.
Jdu o kus dál, na Národní třídu, k průchodu, kde započala Sametová revoluce. Všude neuvěřitelně lidí, tlačí se, mačkají. Svíčky hoří všude. Vím, jak vypadá průchod každé výročí 17. listopadu, tolik lidí a světla jsem tam ale neviděl nikdy. Fronta vede až k Máji.
Okolo chodí další davy, po různu se třepotají státní vlajky. Policisté už neřídí dopravu, ale korigují jednotlivé zástupy, aby se nekřížily.

Přicházím na Václavák, jdu nahoru, k soše. Procházím Vánočními trhy, ale atmosféra tam vánoční není. Prodávají svíčky.
Potkávám přenosové vozy, tolik jich dlouho nepamatuji. Espézetky jsou i zahraničí, procházím za rakouským moderátorem, co vysílá přímák. Kolem koně je spousta lidí a ještě víc svíček, všude možně. Jsem tu jen krátce a běžím na Letnou.

Na Letné se schází postupně na šedesát lidí, převážně skautů. Tvoříme kolečko, zapalujeme svíčky, vzpomínáme, čteme Havlovy citáty. Jsme na stejném místě, kde jsme se nedávno loučili s Gigantem.
Následně se část z nás vydává na Hrad, kde zapalujeme další svíčky u Havlovy fotky. Nejsme první, hoří jich tam dost, další hoří u nohou Masaryka vedle na náměstí. Bavil jsem se s turisty, vědí, co se stalo a vyjadřují s námi upřímnou soustrast.

Pondělí, Úterý

Zpravodajské servery nepolevují, Facebookem probíhá úžasné video z předešlého dne, sdílí se neuvěřitelně rychle. Lidé se chodí poklonit k rakvi do kostela sv. Anny, na stráži stojí i skauti. Skautská křižovatka se plní smutnými články. Večer ještě běží rychlá zpráva o tom, že je možno se účastnit za skauty smutečního špalíru na Hradě.

Středa

Jako vedení spíme v klubovně, máme to ráno potom blíž. Brzy vyrážíme na Karlův most. Je plný, ale turisté tam nejsou. Nálada je stejně chladná jak ocelová hladina Vltavy pod námi. Po chvíli přijíždí automobil s rakví. Za ním jde Dagmar Havlová a pláče. Jsem znechucen neuvěřitelnou vrstvou „novinářů“, kteří točí a fotí právě ji. Za nimi putuje obrovský dav, sem tam česká vlajka. Podle následných odhadů jde o deset tisíc lidí.

Včas se dostáváme na Hradčanské náměstí přímo k zábradlí. Všude je mnoho policistů, vojáků, ale obyčejných lidí je tam víc. Náměstí se rychle zaplnilo, hlava na hlavě, a čeká další hodinu a půl. Do toho začíná hrát vojenská kapela. Je zima, ale nikomu to nevadí. Po dlouhé době přichází průvod. Vojáci, historické prapory, další vojáci. Další prapory, čelní představitelé země, kladrubští koně a lafeta s rakví pana Havla. Když přijíždí, začíná pršet a dav se spontánně roztleskává a tleská ještě dlouho potom, co průvod zmizí pryč.

Následuje projev prezidenta, kondolence a další klanění. Tam již nepokračujeme, na náměstí potkáváme mnoho skautských známých tváří. S kamarádkou jdeme až k Ústředí Junáka na Senovážné náměstí, skrz celé město potkáváme plakáty (citylighty) s fotkou Havla na pláži. Jsou všude.

Čtvrtek

Druhý den státního smutku. Původně jsem měl bohatý program, většina byla odřeknuta, mnoho se toho ruší.

Pátek

Den pohřbu. Oficiální skautský den v krojích. V deset se setkává, dle médií na 500 skautů z celé republiky, u Památníku obětem komunismu na Újezdě. Po společné hymně blokujeme dopravu tím, že jdeme jako jeden muž společně na Hrad. Auta ani tramvaje si nestěžují, řidiči zřejmě chápou. Turisté si nás fotí, kroje budí respekt.

Přicházíme na Hrad, pouští nás na druhé nádvoří, jsme přímo před obří obrazovou, kde vysílá zpravodajská čtyřiadvacítka. Sledujeme přílety a příjezdy státníků. Krátce před dvanáctou začíná requiem, ve dvanáct začíná minuta ticha. Slyšíme zvony nejen z Víta, ozývají se i sirény. Postupně všichni zvedáme pravici a po skautsku zdravíme.

Obřad pokračuje rovněž za ticha, nikdo nedutá, jen poslouchá. Duka měl krásnou řeč, Klaus také, všichni se drží, nikdo netleská, jde přeci o pohřeb.
Pak přichází Karel Schwarzenberg a mluví nám všem z duše. Dav už spontánně tleská, stejně tak jako při projevu (předneseném v úžasné češtině) bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové.

Ke konci dvouhodinového obřadu se hraje a zpívá státní hymna, skauti zdraví. Do toho z Petřína odpalují 21 četných salv, které dodávají hymně nebývalou sílu. Pro mne jasně nejhlubšíí zážitek.

Následuje odjezd prezidenta naposledy z Hradu, davy opět propukají v potlesk, ozývají se opět i klíče jako ozvěna roku 1989.

Vše se uzavírá projevem Václava Havla ze záznamu. Opět potlesk. Zpíváme skautskou večerku v obrovském kruhu, za mnou stojí Japonka a mám pocit, že brouká i ona. Pokládáme věnec k poctě. Rozcházíme se.

Večer sleduji přímý přenos z Lucerny. V úterý se rozhodla rodina a přátelé Václava Havla, že v pátek bude koncert jako Rozloučení s VH a v pátek opravdu byl. Plná Lucerna, přenos na Václavák. Vystupují skupiny a hvězdy, které měl Václav Havel rád. Plastici, Susan Vega a další.

Dokonalé zakončení života jednoho úžasného muže. Skvělé poděkování za to vše, co pro nás a budoucí generace dokázal.

Díky, díky, díky.

sepsal Vojta, foto Vojta a Šípek