Jean Giono: Muž, který sázel stromy.

Vyprávění o jednom malém francouzském muži a jeho a velkých činech. To si piště, že nejde o Napoleona! Narozdíl od malého velkého Francouze Napoleona totiž tohoto pána sotvakdo zná – jeho činy zůstaly po celý jeho život tiché a nenápadné, a přece byly velmi významné… Na teepkovi dokonce už podruhé, ale zrovna tady to vůbec nevadí.

Jako autorka následujících řádečků (a nebude jich mnoho, neb píšu v hodinách nočních) musím říci, že se s knihou o muži, který sázel stromy, již pár let potkávám. A vždy jsou to setkání velmi milá. V poslední době to bylo hned dvakrát – v přeplněném knihkupectví při zběsilém hledání vhodného dárku pro kamarádku francouzštinářku mě mile překvapilo dvojjazyčné půvabné vydání knížky. Uprostřed toho všeho zmatku to byla opravdu stromová oáza poskytující stín a především výborný dárek. Nu a tím druhým okamžikem bylo samozřejmě zadání mého článku – o tomto zeleném svazku píšu opravdu ráda.

Pustá beznaděj versus vytrvalé malé velké činy

Útlá knížečka vypráví krásným a nekomplikovaným jazykem příběh starého moudrého muže, který celá léta o samotě a v pokoji sází stromy. Tiše, nezištně, soustavně a vytrvale. Elzéard Bouffier žije před začátkem první světové války na nehostinných pláních s pár ovečkami, uchyluje se tam, pryč od světa, ne snad z nějaké zatrpklosti či rezignace, ale z prosté touhy po svobodě. O svět má tento mužík naopak zájem veliký – vypravěč příběhu popisuje, jak při setkání s mužem nevěřícně klopýtá za ním a sem tam k němu dolehne skromná informace o tom, jak Elzéard zasázel ten či onen rok desítky tisíc stromů.. Čtenář, stejně jako vypravěč, později už pravidelný Elzéardův návštěvník a přítel, nemůže než jen tiše číst a kochat se tím, jak zdánlivě malí lidé působí veliké či přímo velkolepé věci. Z pustiny se během let stane díky stromům krásná a úrodná krajina, začnou se do ní opět stahovat lidé a my se bavíme tím, jak lesnická inspekce prohledává onen „zázračný samorostoucí lesík“ a nestačí si gratulovat.

Celá se jen zelená a kvete…

Kniha Muž, který sázel stromy, není, stejně jako její protagonista, nijak mnohomluvná. Je útlá a spokojí se se stručností – na každé stránce nenajdete více než čtyři odstavce textu příjemně velikým písmem. Nutno totiž říci, že v této knížce je opravdu velmi silný i výtvarný podíl. Nepopsaný zbytek stránky není nudně bílý, ale je beze zbytku krásně ilustrován, respektive podbarven. České vydání ilustroval Pavel Čech – určitě stojí za to jeho ilustrace vyzdvihnout, protože ty z českého exempláře, který se vám nejspíše dostane do rukou, dělají něco jedinečného. Začnete-li pozorně „googlit“, zjistíte, jak se jednotlivá vydání knihy dle data a především země liší – a tím se celkový dojem a nálada velmi mění. Z ilustrací – stejně jako z celého textu – srší pokoj a jakási prastará životní moudrost. Jestliže vám lezou na nervy rozšafné knižní pamětnické rady či módní esoterické knihy se všemožnými barevňoučkými ilustracemi a o tom, jak se vyrovnat se životem, tady vám nic krkem lézt nebude. Fakt. Jemnými tahy k nám skrz stránky prosvítají siluety stromů, obličej Elzéarda, nekonečné větrné pláně či krvavý ostnatý drát během války. Čtenář, a zároveň i divák, má chuť si se stránkami hrát a dotýkat se všech těch jakoby obtisknutých lístečků a větviček nebo jen tak koukat do akvarelové zasněné krajiny. Největším těžištěm celé knihy je bezesporu nekomplikovanost a pokora, s jakou autor příběh předkládá, ta samá, se kterou sází Elzéard Boufier stromy.

P.S.: Na youtube najdete ještě půvabný animovaný film, jmenuje se stejně jako knížka. Myslím, že by se mohl líbit http://www.you­tube.com/watch?v=7StZTr7­RLOQ

Zpracovala: Amico, členka redakce