I zvířata si povídají…

Nejen člověk si povídá, ale i všichni živí tvorové kolem nás…

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla k němu jednou stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, že když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí a hned poručil, aby mu tu rybu k obědu připravil.

Takhle snadný způsob bohužel zatím nemáme, přestože má člověk odvěkou touhu rozumět zvířatům. Způsobů jak se jednotliví živočichové mezi sebou dorozumívají, tedy předávají si určité signály, je velké množství, protože živočich musí být vybaven orgánem schopným signál vysílat, ale i přijímat. Obecně lze signály rozdělit na chemické, zrakové, předávané dotykem a zrakové signály.

Chemické signály jsou asi nejrozšířenější. Jsou produkovány ve speciálních žlázách a mají schopnost šířit se všemi směry. Nejznámějšími jsou feromony. Slouží k vzájemné identifikaci jedinců, přenosu informací, význam značkovací či vyslání poplašných signálů. U savců mohou mít i hormonálně regulační vliv na reprodukci.

Zrakové signály jsou oproti tomu zase nejvariabilnější, např. se jedná o schopnost vnímání barev. Zrakovým signálem je také změna tvaru těla či jeho pohyb, které mohou být trvalého (zbarvení u zeber, chameleon) či dočasného charakteru (nafukování u žab, naježení, mrskání ocasem, zívání u hrochů, změna barvy pro odpuzení útočníka). Mezi nejzajímavější formy komunikace pohybem patří včelí tance ve tvaru osmičky. Svatojánské mušky zase komunikují světelnými záblesky o frekvenci 5,8 sekundy.

Dotykovými signály chápeme fyzický kontakt dvou jedinců hmyzu či obratlovců. Např. mravenci se dotýkají tykadly, ptáci a savci si vzájemně čistí peří a srst. Dochází jak k přenosu informací, tak i k zlepšení soudržnosti, vyjádření nadřazenosti či podřízení.

Komunikace zvukovými signály je pro většinu nejdůležitějším komunikačním prostředkem. Zvuky jsou vydávány na mnoha frekvencích a schopnost jim rozumět je vrozená. Takto je zabezpečena základní funkce organizmu – vzájemná identifikace, připravenost se rozmnožovat, nálada zvířete. Zvíře vloží vše do určitého zvuku, který je následně jiným jedincem dešifrován. Např. sloni se dorozumívají zvuky připomínajícími kručení v břiše, echolokaci používají delfíni, kosatky, vorvani a netopýři, krtek bouchá hlavou o strop chodby. Akustické signály často mají také výstražnou funkci, např. dupnutí kopytem do země, plesknutí křídlem nebo zasyčení.

Napsala Deboora, členka redakce